Já a čas
Já a čas
Granma – 31. 5. 5009
Jdu osaměle pustou krajinou,
jen čas, ten odvěký ošumělý tulák,
jako vždy nikam nepospíchá.
Já a čas, oba jsme poutníky životem,
já, jenž jsem tu jen na čas,
on, jako stálice, je tu navěky.
Jdu životem, občas tápu, bloudím,
přemýšlím, hledám smysl života,
hledám štěstí, hledám lásku,
hledám onu láskyplnou krásu,
jenž toliko zdobí mně, coby člověka.
Jdu životem se svými touhami a sny,
s přáním, aby láska nebyla jen pouhou touhou,
a sny se proměnily ve skutečnost,
chci život svůj láskyplně naplnit,
pak se cti z tohoto světa navěky odejít.