Čas lásky.
Čas lásky.
Granma – 10. 8. 2009
Jsou dny, jenž přicházejí po špičkách
a táhnou se pomalu jak zasněný šnek,
jiné pak letí jak stádo splašených koní,
jsou to dny tak krásné a tak úchvatné
a onen čas, jenž se tak pomalu vleče,
najednou zrychli a teče jak voda v řece,
je to onen mámivý a nádherný čas setkání,
je to čas, když jsme má lásko spolu a sami.
Lásko má, Tvé nitro je tak něžné a krásné,
srdce máš laskavé s jemnou a čistou duší,
jsi nádhernou hudbou, jenž v mém srdci tiše zní,
jejíž akordy jsou tak krásné a tak smyslné,
jsi písní, jejíž obsah tak důvěrně znám,
jsi lásko má vše to krásné, co v mém životě mám.
Není lásko má naši vinou, ale je života osudem,
že i když jdeme oba stejným směrem,
pak svými životy kráčíme jinou stranou tytéž řeky,
a tak čas od času si chodíváme v ústrety,
kdy most času a lásky nás dva navzájem spojuje,
a setkáváme se uprostřed onoho mostu zasnění,
zamilovaní a tak vášnivě sobě oddaně krásní.
Krásní, jak ona nádherně modrá obloha,
jak slunce, které je vysoko nad našimi hlavami,
jenž se zrcadlí v odlesku hladiny řeky našeho života,
v němž jdou naše duše spojené spolu k výšinám,
ocitající se uprostřed bezmračného nebe snů,
v nich lze nechat procitnout i ty nejkrásnější sny
a vzkřísit onu jiskru a pohasínající životní naděje...